Proč patent není věčný

Ochranná známka může být třeba z roku 1842, a pokud její držitel jednou za 10 let zaplatí poplatek a nikdo mu registraci nezruší pro neužívání či z jiného zákonného důvodu, pravděpodobně o ni dotyčný nikdy nepřijde. Naproti tomu patenty časem vyprší. Jde o to, že dané řešení by se mělo po určité době stát součástí stavu techniky a jeho autor by ho neměl uchovávat na věčné časy jen pro sebe. 

Strategie patentových úřadů je proto taková, že s délkou ochrany patentu postupně navyšují poplatky za jeho registraci. Ty jsou na rozdíl od ochranných známek každoroční, zatímco obnova za první rok přijdou v ČR na tři tisíce korun, za 15. rok už je to čtrnáct tisíc korun. I tak je ale ochrana patentu časově omezena, a to na 20 let od data podání přihlášky. Některé země ji prodlužují o dobu, po kterou trvalo patentové řízení. U léčiv (jejich účinných látek) lze ochranu navíc prodloužit tzv. dodatkovým ochranným osvědčením.

Držitel patentu samozřejmě může udělit licence k jeho užívání i jiným subjektům a je čistě jeho věcí, kolik si za to bude účtovat. Vedle standardní existuje v některých zemích i tzv. nucená licence. Ta spočívá v tom, že kdokoli může přijít a dané řešení využít za zákonem stanovenou částku. Autor, který nabídne svůj patent k této licenci, má obvykle nižší poplatky za patentové řízení a držení/obnovu patentu. Země chtějí tímto způsobem podporovat menší vynálezce a poskytnout jim možnost patentovat své vynálezy za lepších podmínek.